Albumin v moči je
důležitým markerem poukazujícím na generalizovanou cévní hyperpermeabilitu.
Přetrvávající přítomnost albuminu v moči označovaná jako mikroalbuminurie
je projevem generalizovaných patologických procesů, které poškozují cévní
systém a signalizují rozvoj onemocnění jako jsou diabetes mellitus I. a II.
typu, hypertenze a kardiovaskulární onemocnění.
V sedmdesátých létech minulého století začínalo být v zemích
s vyspělou zdravotní péči o nemocné s renální insuficienci stále více
zřejmé, že hlavní příčinou vzniku renální insuficience přestávají být chronická
zánětlivá onemocnění ledvin a stává se jí diabetická nefropatie u diabetu I.
typu. (V současnosti je např. v USA 40 % nově diagnostikovaných renálních
insuficiencí podmíněno diabetickou nefropatií).
Jedním z hlavních, rozhodujících, diagnostických kritérií
diabetické nefropatie je klinicky manifestní a irreversibilní glomerulární nebo
i glomerulotubulární neselektivní proteinurie, jejíž dominantní složkou je vždy
albuminurie. Sledování změn v exkreci albuminu v období, které vzniku
diabetické nefropathie předchází, by tak mohlo signalizovat počátek nebo riziko
jejího vzniku a případně umožnit léčebné nebo preventivní zásahy, které by
nepříznivému vývoji zabránily nebo proces alespoň zpomalily. Takový předpoklad
se potvrdil a koncem sedmdesátých a v osmdesátých létech to byly především
práce britských (Viberti a spol.) a dánských (Mogensen a spol.) autorů, které
prokázaly význam vyšetřování exkrece albuminu nejprve u počínající diabetické
nefropatie, později i u jiných onemocnění.
Pro diagnózu nebo vyloučení
mikroalbuminurie je třeba tří vyšetření provedených během 3-6 měsíců. Pro
mikroalbuminurii svědčí průkaz tří nebo dvou hodnot vyšších než je horní mez
zvoleného rozmezí použité metody ( Engliš 1994).