Albumin v moči je důležitým markerem poukazujícím na generalizovanou cévní hyperpermeabilitu. Přetrvávající přítomnost albuminu v moči označovaná jako mikroalbuminurie je projevem generalizovaných patologických procesů, které poškozují cévní systém a signalizují rozvoj onemocnění jako jsou diabetes mellitus I. a II. typu, hypertenze a kardiovaskulární onemocnění.

V sedmdesátých létech minulého století začínalo být v zemích s vyspělou zdravotní péči o nemocné s renální insuficienci stále více zřejmé, že hlavní příčinou vzniku renální insuficience přestávají být chronická zánětlivá onemocnění ledvin a stává se jí diabetická nefropatie u diabetu I. typu. (V současnosti je např. v USA 40 % nově diagnostikovaných renálních insuficiencí podmíněno diabetickou nefropatií).

Jedním z hlavních, rozhodujících, diagnostických kritérií diabetické nefropatie je klinicky manifestní a irreversibilní glomerulární nebo i glomerulotubulární neselektivní proteinurie, jejíž dominantní složkou je vždy albuminurie. Sledování změn v exkreci albuminu v období, které vzniku diabetické nefropathie předchází, by tak mohlo signalizovat počátek nebo riziko jejího vzniku a případně umožnit léčebné nebo preventivní zásahy, které by nepříznivému vývoji zabránily nebo proces alespoň zpomalily. Takový předpoklad se potvrdil a koncem sedmdesátých a v osmdesátých létech to byly především práce britských (Viberti a spol.) a dánských (Mogensen a spol.) autorů, které prokázaly význam vyšetřování exkrece albuminu nejprve u počínající diabetické nefropatie, později i u jiných onemocnění.

Pro diagnózu nebo vyloučení mikroalbuminurie je třeba tří vyšetření provedených během 3-6 měsíců. Pro mikroalbuminurii svědčí průkaz tří nebo dvou hodnot vyšších než je horní mez zvoleného rozmezí použité metody ( Engliš 1994).